Kabuki – japonské divadlo

Pro Evropana může být Kabuki poměrně nevšedním zážitkem, zvláště, pokud jsou pro něj ztělesněním japonské kultury pouze kreslené obrázky v podobě Mangy nebo typických animovaných seriálů. Na rozdíl od klasické formy divadla známé především z Evropy nebo Ameriky mohou v japonské odnoži hrát jen a pouze muži. A to i v rolích, které by měly zastávat ženy. Dalším typickým atributem Kabuki je velice výrazné líčení i oblečení. Herci tak mohou mnoha divákům připadat spíše jako klauni, než-li jako umělci. Samotné herecké výkony rovněž nejsou zcela standardní, ale vždy bývají velice excentrické, ale o to více pobaví.

Inspiraci na náměty jednotlivých her čerpají tvůrci jak z bohatých japonských legend, tak i z reálné historie. Nezřídka si tak člověk může díky Kabuki připomenout zajímavé dějinné události země vycházejícího slunce, ovšem mnohem zábavnější formou, než jen pouhým memorováním faktů z učebnice dějepisu.

Problémy

Kabuki je dnes pýchou japonského národa, ale ne vždy tomu tak bylo. Největší krizí si prošel tento divadelní styl v první polovině osmnáctého století. A to nejen díky výraznému poklesu návštěvnosti jednotlivých představení, ale také i díky ohni, který zachvátil nejedno divadlo, jejichž konstrukce v té době byly celé ze dřeva. I to byl jeden z důvodů, proč se divadla stěhovala na předměstí, pryč od budov, které v Japonsku té doby byly také z velké části dřevěné. O poznání menší krizí si pak prošlo Kabuki hned po druhé světové válce. Nejenže země byla celá rozbombardovaná a bylo potřeba ji postavit zpátky na nohy, tudíž obnova tradiční kultury nepatřila mezi priority, ale také se začaly prosazovat názory vlivných japonských představitelů, kteří se už nechtěli vracet zpět do let minulých. A to platilo i pro kulturu. Definitivní konec měl pro Kabuki znamenat zákaz amerických okupačních sil. Ten však trval jen poměrně krátce a dnes je tato velice zajímavá forma japonského divadla opět na výsluní.